Bleskový rozhovor  s Petrou Filipovou

Do automobilových soutěží vstoupila Petra Filipová teprve před pár měsíci.

Po startech s Hondou Civic Vti a Renaultem Clio Sport se poprvé představila se Subaru Impreza Sti na Alza.cz Partr Rally Vsetín. Dnes si můžete přečíst rozhovor s touto mladou závodnicí.

Ahoj Petro, jak jsi se vlastně dostala k rally ?

„K rally jsem se dostala letos s pomocí několika lidí, co do tohoto sportu vidí daleko víc než já a působí v něm. Samozřejmě to byl a je můj sen, takže jsem ráda udělala věci, co jsou potřeba udělat, když se začíná.“

Před vstupem do rally jsi svou myšlenku závodit se Subaru prezentovala na internetových fórech a lidé, kteří snad nikdy ani neseděli v závodním autě, se ti posmívali, co by jsi těmto posměváčkům chtěla teď po splnění svého snu vzkázat?

„Ano, je pravda, že než jsem se zasvětila do rally, tak jsem na fórech psala, že budu jezdit s Imprezou a to byl taky můj sen a snad i cíl? Ale ne, abych tady někomu něco dokazovala, nebo se snad vytahovala. Jsem toho názoru, že sny se mají plnit a já teď můžu říct, že jsem si ho vyplnila. A co bych chtěla vzkázat? Snad jen to, že zapracuji na lepších výsledcích, ale ne kvůli nim, ale kvůli sobě.“

Tak to je jen dobře, jak jsi vlastně spokojená se svou první sezónou v rally?

„Tak letošní sezona byla především o tom začít a porozhlédnout se. Podle mého ty začátky jsou vždy nejhorší. Hlavně neudělat někde nějaký ten malér a to si myslím, že se nám s Verčou Teplou povedlo. Se sezonou jsem spokojená a příští rok začneme pomalinku ale jistě závodit a honit body a čas.“

A jak těžké pro tebe bylo jezdit s dvoukolkou a pak přesednout do Subaru? A jak Vám to v autě klape s Verčou Teplou?

„Určitě nový poznatek a zkušenost, kterých v tomto sportu není nikdy dost a člověk se pořád učí. Přesednutí do Subaru byla pro mě spíš odměna. S dvoukolkou jsem se trápila a jízda s 4x4 mi sedí daleko víc. Snad i proto, že Subaru je pro mě srdeční záležitost. Verča je zkušený navigátor. Hodně mě toho naučila a otevřela ty dvířka do světa rally. Osobně se mi s ní jezdí dobře.“

A co příští sezona, co pojedete a s čím?

„Příští rok se ještě plánuje, co pojedeme. Momentálně to nemohu na sebe prásknout (smích). A s čím? Určitě to bude Subaru Impreza STI.“

A jaký máš pohled na to, když závodí ženy, zatím je to bohužel pro nás fanoušky převážně mužský sport ...

„Já v tomhle nedělám žádný rozdíl. Pokud to někoho baví, tak nezáleží, jestli je mužského nebo naopak ženského rodu. I žena může být v rally dobrá stejně tak, jako chlap v ženských záležitostech.“

To je samozřejmě taky pravda, děkuji za tohle příjemné povídání a přeji, ať se v příštím roce opět daří a splníš své cíle stanovené před sezonou!

„I já děkuji za příjemné povídání. Mé poděkování ale zároveň patří i lidem, co mě v tomto úžasném sportu podporují a drží palečky. A velké dík patří celému JTRT teamu včetně šikovných mechaniků, bez kterých by to nešlo.“

Rozhovor s dámou, která vyzvala chlapy k soubojům.

Při závěrečném sprintu loňské sezony Alza.cz Partr rally Vsetín, jsi jako první žena v Česku usedla za volant čtyřkolky. Co to pro tebe znamenalo?
„Bylo to splnění velkého snu, jet se imprezou, na tak krásné rally, jako je Vsetín. Určitě mi tento start dal mnoho nových zkušeností. Vždy jsem si přála jet rally se Subaru Impreza STi. Byl to sen, který se pomalu přibližoval a po třech odjetých závodech s dvoukolkou se proměnil ve skutečnost. Sen, který se jen tak nesplní ani mnoha chlapům. Když jsem s imprezou stála na startu první erzety, věděla jsem, že je to pro mne malá výhra. Nadšení ale zejména nervozity bylo ve mně mnoho. I když jsem sprint nedokončila kvůli technickým problémům, můj start naplnil očekávání, které jsem do závodu vkládala."

Kde, s kým a s jakými vozy tě letos uvidíme? Jaké jsou cíle do nové sezony?
„V plánu máme letos odjet všechny rallysprinty a pokud vše půjde, jak má, ráda bych se svezla i na dvou velkých soutěžích. V úvahu připadají Rally Bohemia a příbramská soutěž. Autem bude opět Subaru Impreza STi a spolujezdkyní Veronika Teplá. Cíl do sezony máme jasný. Především nerozbít auto a pokud možno, vždy dojet do cíle. A především se učit, máme pořád co zdokonalovat."

Dívčí posádka, dívčí tým... to se jen tak nevidí. Co říkáš na skutečnost, že se ti o auto budou starat holky?
„Určitě to bude zajímavé a v českém měřítku hlavně nové. Nejen pro mne, ale zejména pro diváky tohoto nádherného sportu. Může mi být v podstatě jedno, zda se při závodech budou o subaru starat muži nebo dívky. Důležité bude, aby vše bylo, jak má být. A v tomto směru jim věřím, že vše bude na sto procent."

RALLY VSETÍN 2010

S Petrou Filipovou na kávě.

Vyrazila jsem do Malenovic na dohodnutou schůzku s Petrou. V hlavě jsem měla náměty a moje představa byla, že za hodinu nebude co řešit. Napsat o Petře jsem chtěla už pár týdnů, ale sbírala jsem odvahu ji oslovit. Deset minut před druhou odpolední mi pípla sms: „Parkuji před vchodem Tesca“. To byl první šok. Chodím na schůzky přesně a raději dřív, prostě počkám. U mužských kolegů se mi běžně stává, že už usrkávám kafe a oni volají, jak ještě musí domontovat nárazník, vyzvednout přihlášku na závod, odvést přítelkyni z kosmetiky, zkrátka, že nedojedou včas.

Zaparkovala jsem ve 14:59 a u vchodu se na mě usmívala Petra. Pozdravily jsme se, bez zbytečných dohadů usedly ke kávě a během dvaceti minut hovoru mi bylo jasné, že to nebude na hodinku. Nevím, která z nás byla na začátku více vyděšená, ale brzy to opadlo. Nemohla jsem se na úvod nezeptat, kde se v ní všechno to nadšení k závodním autům vzalo? Začala povídat o dětství. Bylo pro mě příjemné překvapení, že vyrůstala jako já na vesnici, sklízela seno, toulala se po lese, sbírala hříbky, starala se o zvířata. V první třídě zjistila, že chce něco jinak a že jaksi nezapadá do kolektivu. Vrátily se mi i moje vzpomínky, kdy jsem si už od školky připadala mezi dětmi jako slon v porcelánu. U Petry jsem ale očekávala něco jako pohádkovou story, jak ji už od malička všichni ve všem podporovali, jezdila s tatínkem po závodech, začala na motokárách a postupně se vyvíjela...

Ono to bylo ale celé trochu jinak. Klidně mi vyprávěla, že nic takového se nekonalo. Prostě se jen chtěla lišit a něco dokázat. To něco si uvědomila někdy kolem třinácti let, když si se sestrou prohlížela motoristický časopis. Na konci jako vždy objevila fotku Imprezy. Věděla, že je to přesně to, co chce a co jednou bude mít. Totálně mě pak dostala historkou, jak si jela ve svých šestnácti obhlédnout Subaru do Ostravy a došlo na zkušební jízdu, aniž by majitel tušil, komu svůj vůz svěřuje.

Najednou mi to začalo docházet. Musela jsem se skoro stydět. I mě občas napadaly myšlenky, že to té holce prostě spadlo samo do klína, přebrala klíčky od vozu a všechno bylo už natrvalo zahalené v růžovém obláčku. Bylo to ale podstatně složitější. Měla vizi a naspořeno 400 tisíc korun. K tomu si dalších 250 tisíc půjčila a plnokrevné závodní Subaru bylo doma. Bylo jí 21 a dva roky na to si pořídila i civilní verzi tohoto vozu. Petra měla svůj sen pevně v rukách. Mohlo by se zdát, že se blížíme k happyendu, jenže když se chcete lišit, nestačí být pohledná holka s nadupaným závoďákem. Místo toho, abychom probíraly poslední módní hity, začala druhá hodinka povídání o tom, jak i Subaru někdy zlobí a je potřeba mu dát patřičnou péči. V této fázi byla Petra nepřerušitelná. Ne, že bych neuměla vyměnit svíčky nebo pneumatiku na autě, ale  v jejím podání to prostě bylo jiné. Popsala mi každý úkon tak, že bych z fleku mohla sepsat příručku mladého mechanika. Oči jí u toho zářily nadšením. Dalším překvapením pro mě byla Petřina sebereflexe. Čekala jsem sebevědomou dračici, kterou nic nezastaví a i tady jsem se pletla. Dokáže si přiznat, co ještě nezvládá nebo co může pokazit zbrklým přístupem. V cíli jsou pak pro ni zásadní dvě věci. Posádka bez zranění a nepoškozené auto.

Poslední, co mi vrtalo v hlavě, byla otázka, proč tak dlouho nikde nestartovala? Ani Petru neminula krize plynoucí z omezených finančních prostředků. I když se momentálně chystá na víkendový závod na Slovakia Ringu, kdy na sedadlo spolujezdce usedne neméně známý Henrich Řeháček, neznamená to, že ji automaticky potkáme na dalších podnicích. Přestože si nic jiného nepřeje, rozpočet je nedostatečný a její sen startovat v rámci celého Poháru ČR a následně MČR, je prozatím vzdálený. Bez peněz se závodit nedá a mít kvalitní technické zázemí je prostě nutnost.  Petra to ale nevzdává a dál si hodlá jít za svým, i když to nebude hned.

Po třech hodinách povídání jsem tak odcházela s příjemným pocitem, že se ještě pořád rodí fajn holky „s koulema“ a přes všechny překážky dokážeme velké věci. A Petra? Ta má minimálně jednu další fanynku, která bude její počínání nadále s obdivem sledovat.

*autorka Michaela Brázdilová  (www.vunebenzinu.cz)