Mám kamarádku Petru,,se kterou se můžete bavit jedině o autech. Začněte,čím chcete,na beton skončíte u aut. Auta jsou pro ní mírou světa. Jdeme třeba na oběd. Navrhuji: ,,zkusíme čínu "? Vyděsí se: ,, Sleduješ crash testy těch jejich plechovek? To je o hubu. Tam nejím." Jasně,to mě mohlo napadnout. Crashtesty sleduju. ,,Tak co pizzerie,"zkouším to. ,,Italové? Všecko na efekt. Líbivý kastle,ale blbý řazení,palubka skřípe,časem se ti vysype motor. Ta jejich pizza je akorát načančaný suchý těsto." Začalo mě to bavit,tak jí z legrace zkouším. ,,Indie?" ,,Děláš si legraci? Dají na skútr krabici a říkají tomu rodinný auto! ,, Dobře dobře.. ,,Thajská?" Zamyslela se. ,,Thajci snad ani auta nedělají. To bych ochutnala. Anebo víš co, jdeme do sámošky. Vyjde to levněji a u minerálek je nějaká soutěž o Octávku." Z očí jí svítilo nefalšované nadšení. Takže jsme šli do sámošky. Octávku ani jeden z nás nevyhrál, ale nad plechovkou fazolí jsem výslech zajímavou přednášku o turbodmychadlech. Věděli jste,že roztočí výfukové plyny? No vidíte! Ať´žijí fandové do aut!

MÁ IMPREZA

Na dílně jsou nejhorší pátky. Dopoledne se snad staví čas. Ale ve tři, to bych mohl mít na zvedáku cokoli, francouzák letí do bedny, šéfovi a jeho láhvi režný popřeju pěknej víkend, pak rychle sprcha a honem za tebou.

Imprezu parkuju na dvorku hned vedle dílny. Modrej sen se čtyřmi slunci. Jo, jediná, na kterou jsi musela žárlit, viď. A já se tomu vždycky tiše smál. Když nám ji sem tehdy přivezli, byla hrozně dobitá. Odkoupil jsem ji za dobrou cenu a dva měsíce na ní po večerech makal. Šéf zavřel oči, ví, že mám zlatý ruce. Kde by tu sehnal jinýho na tyhle auta.

Tak ve tři patnáct sedím v Impreze. Pravým palcem přejedu pro štěstí logo STi vpředu na chromové šále řadičky, pak zkontroluju, zda mám signalizaci otáček nastavenou na sedm tisíc, a vyjedu. Vyhnu se zamrzlé louži před dílnou a jsem na hlavní. Na rohu kupuju u cukráře táfli čokolády Lindt s hruškovou náplní. Minulej pátek to byla třicátá.

Mám před sebou sedmdesát kilometrů dálnice a pak to hlavní, čtyřicet tři kilometry alpských vlásečnic, až k tobě do nebe, k tvému sanatoriu. Už z dálky je vidět, zasazené do skal. Čekáváš na balkóně, zahalena do kostkované deky a říkáváš, když dorazím, že Impreza vypadá na těch zasněžených vlásenkách jako modrá perla, vsazená do zlatých obručí, která ti veze pro radost toho, co přece miluje jinou, v modré. Ty teď v sanatoriu léčíš již půl roku své nemocné plíce a já po nocích doufám, že tohle snad už brzy a dobře skončí.

Ty vlásenky už umím jako nikdo. Dvě stě šedesát pět koní mě žene dopředu a brzdy Brembo mě drží těsně před vzlétnutím. Na šestku točím tři tisíce devět set otáček a letím dálnicí stošedesátkou. Pak, jakmile se silnice začíná zvedat k oblakům, točím plnou dvě a tři na sedm tisíc. Od čtyř tisíc výš cítím zátah boxera až v žaludku. Motor vyje, gumy drásám na hraně svodidel, občas zakontruji bleskově volantem a takhle to vytáčíme celý zbytek cesty. Nebeskej sen, lásko.

Zastavuji vždy na stejném místě pod tvým balkónem, vyskočím ze sedadla, ty se směješ, voláváš, kde se touláme, já ti odpovídám, že už jen třicet schodů. Vyběhnu sedm schodů do haly a pak již jen jedno patro, a jsem u tebe. A potom – tvé oči, tvé ruce, tvé rty a má touha… nikdy to nebude jiné. Pak zase ty, a čokoláda, já s umazanou tváří od tvých polibků, a tvůj kašel, tvé vytřeštěné oči a sestra a lék, pak tvůj klidný dech na lůžku a mé starostlivé pohledy. A pak noc, tvůj šátek, co mi mává na cestu, zpětné zrcátko a před sebou dalších sedm dnů čekání.

Minulý pátek mi vlásenky moc nešly. Pod balkónem mi došlo proč, vždyť ty jsi mě poprvé nevyhlížela. Vystoupall jsem sedm schodů a naproti v hale se střetl s doktorem. Zastavili jsme se a hleděli si snad věčnost do očí. On potom zvolna pohnul hlavou zleva doprava a sklopil je. Vyběhl jsem to jedno patro ani nevím jak. V pokoji byla sestra, hleděla nepřítomně z okna, a ty na lůžku. Ty jsi, lásko, měla ruce sepjaté na prsou a tvé oči, ty oči, pro které jsem žil, mi zůstaly už navždy nedostupné.

Pak slyším v dálce sestru, jak mi říká, že jsi netrpěla, do dlaně mi vsunuje kuličku ze staniolu od čokolády, prý od tebe, a má vzkázat, že budu vědět. Jo, jistě, jistě, já vím, čokoláda Lindt, měla jsi jí tolik ráda.

Otočil jsem se a zamlženou chodbou sestoupil dolů do haly. Přešel ji, došel k Impreze, posadil se za volant, hleděl do údolí a čekal na něco, co už nikdy nemůže přijít. Po chvíli jsem rozbalil staniol. Do vlhké dlaně mi z něho vplula malá, namodralá perla. Byla okovaná čtyřmi zlatými kroužky…

Nastartoval jsem Imprezu a sjížděl zvolna do údolí, tam dolů, kde už to nějak budu muset doklepat sám.